cs
Psovité šelmy v divočině (2)
V poušti Kalahari žije další divoký pes – šakal čabrakový. Ten může na první pohled připomínat lišku, ale ve skutečnosti se jedná o blízkého příbuzného vlka. Je rychlý a hbitý, takže dokáže snadno ulovit hrdličku nebo perličku. Často žije v úzkých rodinných skupinách, v nichž má každý svou roli, a mláďatům věnuje mimořádnou péči, aby měla co nejlepší start do života. V Kanadě se nachází Hudsonův záliv, kde teploty klesají až k –27 °C. I v těchto krutých podmínkách však najdeme zvířecí obyvatele. Jedním z nich je liška polární, která je pro život v této oblasti perfektně přizpůsobena. Její bílá srst jí umožňuje dokonale splynout se sněhem a zároveň poskytuje vynikající tepelnou izolaci. Co se týče potravy, ráda se živí drobnými hlodavci, které dokáže lokalizovat pomocí svého výjimečně citlivého sluchu, ale pochutná si i na brusinkách nebo zbytcích kořisti po ledních medvědech. Rozlehlé severoamerické prérie jsou domovem lišky šedohnědé. Ta je velká asi jako kočka domácí a je málo chráněná, takže se stává snadným terčem pro kojoty nebo dravé ptáky. Naštěstí si ale dokáže vybudovat bezpečný podzemní úkryt, kde se může skrýt nejen před predátory, ale také před žhavým sluncem. Další psovitá šelma obývá africké mokřady. Jedná se o psa hyenovitého, který v oblastech žije mezi daleko většími a silnějšími predátory. Často tedy využívá svou skvrnitou srst, jež mu slouží jako účinné maskování. Sílu ale nachází i v počtu. Vždy žije ve smečkách, které se před společným zápasem shromažďují a kýchají – podle některých teorií jde o jakýsi hlasovací systém, jenž rozhoduje, zda se skupinka vydá na lov, nebo bude odpočívat. Oblast Cerrado obývá celkem 10 % všech brazilských zvířecích druhů, včetně psa šedého. Ten se živí převážně hmyzem, který sbírá v okolí svého doupěte. Uvnitř tlamy má speciální široké stoličky, pomocí nichž dokáže rozdrtit i tvrdý hmyz, například termity. Když je během dne samice nepřítomná, samec po ní musí převzít úlohu a hlídat mláďata, která si osvojí všechny dovednosti a stávají se samostatná až za necelý rok života. Pro některé divoké psy je klíčem k úspěchu síla smečky. Vlček etiopský, jedna z nejohroženějších psovitých šelem, z níž ve volné přírodě zbývá méně než 500 jedinců, je toho důkazem. Žije ve velké, soudržné rodině, která se společně stará o mláďata i hledání obživy. Smečka se vydává na lov každý den a její hlavní potravou jsou hlodavci, kteří se vyskytují v hojném množství. Každodenní součástí života vlčků je ale také hlídání teritoria – zanechávají po sobě pachové stopy, aby odradili sousední skupiny. Kvůli rozšiřujícímu se chovu dobytka se jejich životní prostor stále zmenšuje, a tak je pro jejich přežití smečka naprosto zásadní. V Texasu bychom mohli najít lišku šedou, která má velmi neobvyklou schopnost – dokáže šplhat po stromech. Ve výškách tedy loví hnízdící ptáky nebo v nich nachází útočiště před predátory. Tanuki, jinak známý jako psík mývalovitý, si zase oblíbil ruch japonského Tokia. Často sdílí své teritorium s dalšími jedinci, s nimiž udržuje vzájemnou toleranci. Živí se ovocem, květinami i hmyzem, ale nepohrdne ani potravou od místních. Dnes je téměř 30 % psovitých šelem mírně nebo silně ohroženo vyhynutím. Aby tedy přežily v neustále se měnícím světě, potřebují prostor a nové způsoby, jak žít vedle svých největších nepřátel – lidí.
Více informacíEpizody
Psovité šelmy v divočině - Série 1Psovité šelmy v divočině (1)
Psovité šelmy, nejrozšířenější masožravci na planetě, jsou tajemné a impozantní. Na světě žije celkem 37 druhů. Jedním z nich je i liška tibetská, která žije na vysokohorských plošinách. Pro lov velkých zvířat je příliš malá, proto se zaměřuje na menší kořist – především na pišťuchy, které tvoří 95 % její potravy. Liška umí dokonale splynout s krajinou, což jí v lovu značně pomáhá. Většinou jí k nasycení stačí jedna pišťucha denně, ale v období, kdy vychovává mláďata a kojí, musí více jíst, aby uživila rodinu. O mláďata se ale naštěstí nestará sama. Na rodičovství se podílí i samec, jenž hlídá potomky, loví potravu i vyhrabává nory. Ať žijí psovité šelmy kdekoliv, vždy mají strategii přežití. Divocí psi jsou vždy silnější, když spolupracují, což platí hlavně v rozmanitých lesích jižní Indie. Právě zde žijí dhoulové, kteří se dorozumívají charakteristickým vysokým štěkáním. Mají celkem jedenáct typických zvuků určených pro různé situace. Komunikace ale neslouží jen k zábavě – slouží také k přežití. V jejich prostředí se totiž vyskytují také sloni, levharti i tygři. Co se týče lovu, dhoulové loví výhradně ve smečkách, díky čemuž dokážou ulovit i velkého jelena. Mezi psovité šelmy s nejpronikavějším hlasem patří jednoznačně vlci. Nejobávanějším vlčím poddruhem je vlk arktický, jenž tráví celý život v zamrzlé arktické tundře. Díky své jedinečné srsti však dokáže snášet chlad, ale i hlad. Někdy vydrží bez jídla i více než dva týdny. Jeho vytí může být slyšet až na 15 kilometrů daleko a ve smečce velmi pečlivě spolupracuje s ostatními. Díky efektivní komunikaci tak dokáže smečka společnými silami ulovit kořist až dvacetkrát větší, než je samotný vlk. V Africe se nachází pozůstatek obrovského jezera, pánev Makgadikgadi, kde žije další psovitá šelma – pes ušatý. Ten má dlouhé uši, které jsou delší než jeho hlava, což z nich činí dokonalý zvukový nástroj. Pomáhají mu při vyhledávání hmyzu, jenž tvoří hlavní složku jeho potravy, a to ve dne i v noci. Po celý den však musí být pes ušatý ve střehu, protože sdílí své teritorium se šakalem čabrakovým, který je větší a považuje ho za kořist. V Jižní Americe pak lze nalézt psa hřivnatého. Tento nejvyšší divoký pes na planetě obývá savany a živí se masem či ovocem, které se většinou vyskytuje v jeho okolí. Fenek tak oproti němu čelí daleko tvrdším výzvám. Obývá pouště s horkým klimatem, kde jsou podmínky pro život velmi náročné. Jeho velké uši mu však pomáhají se s nimi vyrovnat – fungují totiž jako přirozená klimatizace. Jakmile je venku tma, fenek se vydává hledat potravu, které má jako všežravec dostatek. S vodou je to komplikovanější, ale díky mimořádně přizpůsobeným ledvinám naštěstí nepotřebuje téměř pít – většinu potřebné tekutiny totiž získává přímo z potravy. Jeden z nejpřizpůsobivějších divokých psů žije v Austrálii. Jedná se o psa dinga, který má mimořádně rozmanitý jídelníček. Potravu hledá v lese, ale i na pláži, kde se kořistí často stávají krabi nebo želví vajíčka. Ty najde pomocí citlivého čenichu, který má o 290 milionů receptorů víc než lidský nos. Za nejodolnější psovitou šelmu je považována liška obecná, která dokáže přežít v tundře, lesích i v městském prostředí. V Evropě je jejím oblíbeným útočištěm Londýn, kde žije přibližně deset tisíc lišek obecných. Je velmi obratná, jelikož má dlouhý ocas a lehké kosti, takže vyskočí až na dvoumetrovou zeď. Dokáže konzumovat i hnijící potravu, takže téměř nic nepřijde nazmar, a navíc je velmi přizpůsobivá svému prostředí.
Psovité šelmy v divočině (2)
Psovité šelmy v divočině (2)
V poušti Kalahari žije další divoký pes – šakal čabrakový. Ten může na první pohled připomínat lišku, ale ve skutečnosti se jedná o blízkého příbuzného vlka. Je rychlý a hbitý, takže dokáže snadno ulovit hrdličku nebo perličku. Často žije v úzkých rodinných skupinách, v nichž má každý svou roli, a mláďatům věnuje mimořádnou péči, aby měla co nejlepší start do života. V Kanadě se nachází Hudsonův záliv, kde teploty klesají až k –27 °C. I v těchto krutých podmínkách však najdeme zvířecí obyvatele. Jedním z nich je liška polární, která je pro život v této oblasti perfektně přizpůsobena. Její bílá srst jí umožňuje dokonale splynout se sněhem a zároveň poskytuje vynikající tepelnou izolaci. Co se týče potravy, ráda se živí drobnými hlodavci, které dokáže lokalizovat pomocí svého výjimečně citlivého sluchu, ale pochutná si i na brusinkách nebo zbytcích kořisti po ledních medvědech. Rozlehlé severoamerické prérie jsou domovem lišky šedohnědé. Ta je velká asi jako kočka domácí a je málo chráněná, takže se stává snadným terčem pro kojoty nebo dravé ptáky. Naštěstí si ale dokáže vybudovat bezpečný podzemní úkryt, kde se může skrýt nejen před predátory, ale také před žhavým sluncem. Další psovitá šelma obývá africké mokřady. Jedná se o psa hyenovitého, který v oblastech žije mezi daleko většími a silnějšími predátory. Často tedy využívá svou skvrnitou srst, jež mu slouží jako účinné maskování. Sílu ale nachází i v počtu. Vždy žije ve smečkách, které se před společným zápasem shromažďují a kýchají – podle některých teorií jde o jakýsi hlasovací systém, jenž rozhoduje, zda se skupinka vydá na lov, nebo bude odpočívat. Oblast Cerrado obývá celkem 10 % všech brazilských zvířecích druhů, včetně psa šedého. Ten se živí převážně hmyzem, který sbírá v okolí svého doupěte. Uvnitř tlamy má speciální široké stoličky, pomocí nichž dokáže rozdrtit i tvrdý hmyz, například termity. Když je během dne samice nepřítomná, samec po ní musí převzít úlohu a hlídat mláďata, která si osvojí všechny dovednosti a stávají se samostatná až za necelý rok života. Pro některé divoké psy je klíčem k úspěchu síla smečky. Vlček etiopský, jedna z nejohroženějších psovitých šelem, z níž ve volné přírodě zbývá méně než 500 jedinců, je toho důkazem. Žije ve velké, soudržné rodině, která se společně stará o mláďata i hledání obživy. Smečka se vydává na lov každý den a její hlavní potravou jsou hlodavci, kteří se vyskytují v hojném množství. Každodenní součástí života vlčků je ale také hlídání teritoria – zanechávají po sobě pachové stopy, aby odradili sousední skupiny. Kvůli rozšiřujícímu se chovu dobytka se jejich životní prostor stále zmenšuje, a tak je pro jejich přežití smečka naprosto zásadní. V Texasu bychom mohli najít lišku šedou, která má velmi neobvyklou schopnost – dokáže šplhat po stromech. Ve výškách tedy loví hnízdící ptáky nebo v nich nachází útočiště před predátory. Tanuki, jinak známý jako psík mývalovitý, si zase oblíbil ruch japonského Tokia. Často sdílí své teritorium s dalšími jedinci, s nimiž udržuje vzájemnou toleranci. Živí se ovocem, květinami i hmyzem, ale nepohrdne ani potravou od místních. Dnes je téměř 30 % psovitých šelem mírně nebo silně ohroženo vyhynutím. Aby tedy přežily v neustále se měnícím světě, potřebují prostor a nové způsoby, jak žít vedle svých největších nepřátel – lidí.
O pořadu
V poušti Kalahari žije další divoký pes – šakal čabrakový. Ten může na první pohled připomínat lišku, ale ve skutečnosti se jedná o blízkého příbuzného vlka. Je rychlý a hbitý, takže dokáže snadno ulovit hrdličku nebo perličku. Často žije v úzkých rodinných skupinách, v nichž má každý svou roli, a mláďatům věnuje mimořádnou péči, aby měla co nejlepší start do života. V Kanadě se nachází Hudsonův záliv, kde teploty klesají až k –27 °C. I v těchto krutých podmínkách však najdeme zvířecí obyvatele. Jedním z nich je liška polární, která je pro život v této oblasti perfektně přizpůsobena. Její bílá srst jí umožňuje dokonale splynout se sněhem a zároveň poskytuje vynikající tepelnou izolaci. Co se týče potravy, ráda se živí drobnými hlodavci, které dokáže lokalizovat pomocí svého výjimečně citlivého sluchu, ale pochutná si i na brusinkách nebo zbytcích kořisti po ledních medvědech. Rozlehlé severoamerické prérie jsou domovem lišky šedohnědé. Ta je velká asi jako kočka domácí a je málo chráněná, takže se stává snadným terčem pro kojoty nebo dravé ptáky. Naštěstí si ale dokáže vybudovat bezpečný podzemní úkryt, kde se může skrýt nejen před predátory, ale také před žhavým sluncem. Další psovitá šelma obývá africké mokřady. Jedná se o psa hyenovitého, který v oblastech žije mezi daleko většími a silnějšími predátory. Často tedy využívá svou skvrnitou srst, jež mu slouží jako účinné maskování. Sílu ale nachází i v počtu. Vždy žije ve smečkách, které se před společným zápasem shromažďují a kýchají – podle některých teorií jde o jakýsi hlasovací systém, jenž rozhoduje, zda se skupinka vydá na lov, nebo bude odpočívat. Oblast Cerrado obývá celkem 10 % všech brazilských zvířecích druhů, včetně psa šedého. Ten se živí převážně hmyzem, který sbírá v okolí svého doupěte. Uvnitř tlamy má speciální široké stoličky, pomocí nichž dokáže rozdrtit i tvrdý hmyz, například termity. Když je během dne samice nepřítomná, samec po ní musí převzít úlohu a hlídat mláďata, která si osvojí všechny dovednosti a stávají se samostatná až za necelý rok života. Pro některé divoké psy je klíčem k úspěchu síla smečky. Vlček etiopský, jedna z nejohroženějších psovitých šelem, z níž ve volné přírodě zbývá méně než 500 jedinců, je toho důkazem. Žije ve velké, soudržné rodině, která se společně stará o mláďata i hledání obživy. Smečka se vydává na lov každý den a její hlavní potravou jsou hlodavci, kteří se vyskytují v hojném množství. Každodenní součástí života vlčků je ale také hlídání teritoria – zanechávají po sobě pachové stopy, aby odradili sousední skupiny. Kvůli rozšiřujícímu se chovu dobytka se jejich životní prostor stále zmenšuje, a tak je pro jejich přežití smečka naprosto zásadní. V Texasu bychom mohli najít lišku šedou, která má velmi neobvyklou schopnost – dokáže šplhat po stromech. Ve výškách tedy loví hnízdící ptáky nebo v nich nachází útočiště před predátory. Tanuki, jinak známý jako psík mývalovitý, si zase oblíbil ruch japonského Tokia. Často sdílí své teritorium s dalšími jedinci, s nimiž udržuje vzájemnou toleranci. Živí se ovocem, květinami i hmyzem, ale nepohrdne ani potravou od místních. Dnes je téměř 30 % psovitých šelem mírně nebo silně ohroženo vyhynutím. Aby tedy přežily v neustále se měnícím světě, potřebují prostor a nové způsoby, jak žít vedle svých největších nepřátel – lidí.